Něco málo o mé maličkosti

Co bylo dřív vím jen já a nechám si to pro sebe. K paničce jsem definitivně odešla 15. 8. 2010, ale všechno to bylo mnohem složitější.
Celá moje "historie" se začala psát asi 16. 8. 2009, kdy jsem se narodila. Původní jméno, maminku ani tatínka si nepamatuju. Jsem taková užasná, sametová příšerka, která se rychle učí, sežere na co přijde a je vděčná za každé pohlazení, ale jenom od paničky a známých lidí. Cizí moc nemusím. Dlouho jsem běhala po širém světě, neměla nikoho až jsem se nakonec ocitla v jimlínském útulku. Tam mě nakrmili, ubytovali a naočkovali. Co mě přidali na stránkách do "nabídky", koukala se na mě panička. Prý jsem se jí zalíbila na první pohled (ale to všem, ty moje ušiska). Proto, když jela do útulku venčit, tak si vzala na vycházku i mě. Naše první setkání. Vzpomínám si na něj moc dobře. Hodně pršelo a já ji chtěla ulízat k smrti. To všechno bylo v červenci 2010. A pak, právě 15. 8. 2010, se konala Voříškiáda. Já byla u toho "stánku", seděla jsem tam a koukala na ty lidi, jak chodí se svými pejsky, dávají jim mňaminky, hladí je a dovádí s nimi. Panička mě viděla, a tak když přišla paní domácí nejvyšší, zkusila jestli neprojdu. A já prošla. Bylo to něco, co jsem nemohla pochopit. Seznámila jsem se s celou rodinkou (až na představitele nejvyššího) a šla zpátky ke svému vystavovateli - Kubovi Langovi, který se mnou pobýval celou dobu na výstavě i v útulku a moc milý na mě byl. A aby toho ten den nebylo málo, vyhrála jsem i první místo ve své kategorii. Po boku své nové společnice Connie a nové paničky jsem odcházela DOMŮ. Tam se seznámila s celým chodem domácnosti, naučila se základní pravidla (i když teď v zimě se mi nechce zůstávat venku, když jsou ty dveře otevřené) a poznala spoustu nových lidí a psů. V sprnu už jsem na cvičáku byla asi dvakrát a to žádný pořádný trénink nebyl. Ten jsem měla od paničky doma, hezky v klidu. V září těch volných víkendů panička moc neměla. Nebo spíš žádný. Nejdřív závody támhle, závody tady, závody ještě dál, předváděčka. Bylo toho dost, ale i tak se mi to snažila všelijak vynahradit. Já se zatím doma otrkávala. V říjnu a listopadu (tudíž teď) ale tréninky pilně dodržujeme, cvičíme co se dá a výsledky jsou znát, řekla bych. Patrné to je ZDE. Poslušnost a agility, to je teď moje. Canicross a ani to zběsilé běhání po poli, pro mě tak není. To já radši to pohlazení a piškoty, či jiné dobrůtky. A poslední moje raritka. Nejsou to moje uši, které dokážu natočit a ohnout, kam se mi zlíbí. Je to dovednost, kterou plně ovládám. A to vykrádání popelnic, klidně i zavřených. Prostě moc šikovný pejsánek.